langoš, slyšíme se?

Styděl jsem se v životě hodněkrát, ale málokdy za roli.

Téměř nikdy. Nejvíc facek jsem schytal od hereček na jevišti. A pár jsem jich taky rozdal, ale vždy jen jako postava, ne jako Langoš.

Pro spoustu chlapů by asi bylo divné chodit v dámských šatech 
a podprsence. Mně už to ani nepřijde. Pamatuju si, jak jsem Adéle říkal, že se pod tou podprdou hrozně potím. Líčili mě, dělali mi rty, byl jsem v kaťátkách, v kdečem.
Ale o tom ta práce je... Dostaneš se do situací, do kterých bys sám nikdy nevlezl. A já to beru spíš jako zábavu než voser.

Jo, posledních deset let skoro u všeho. Snažím se to vytěsnit a říkat si, že můj věk teprve začíná. Ale přistihl jsem se, že si tu větu opakuju čím dál častěji, a to samozřejmě není dobře. Dřív jsem dělal tak šílený věci, že jsem to vůbec neřešil. Teď na to mám čas. A upřímně, kdybych si pořád říkal, že jsem na všechno starej, tak si nedojdu ani vychcat, že jo.

Taky jsem byl mladý herec a myslím, že jsem tehdy lidi pěkně štval. Dneska se tomu spíš snažím vyhnout. Stárnoucí profesionál, že jo. Mám štěstí, že hraju s kolegyní o 32 let mladší. Udržuje mě to v kondici. Musím jí stačit. A to je pro mě hrozně cenné. Pracuju s někým, kdo má sice minimum zkušeností, ale jiný pohled na úplně stejnou věc. To, že si rozumíme a hrajeme spolu, beru jako obrovskou výhodu. Dnes už vím, že mladí lidi mě můžou jen obohatit, ne srát.

Já to v podstatě nevnímám. Když mám zrovna na vidličce napíchnutý knedlík a někdo mi v půlce cesty do pusy řekne, že chce fotku, tak jsem trochu nasraný, ale to je asi jediný moment, kdy mi to vadí.
Jako mladý jsem vnímal špatné recenze, dneska už ne. Nečtu zprávy, ani kritiky. Přijde mi to úplně mimo. Důležité pro mě je, kolik lidí přijde na film a co řeknou ti, co ho opravdu viděli. Dnes někdo přijde na premiéru a hned píše recenzi. To není kritika, to je názor. V tomhle světě se snažím moc nepohybovat. Dělám práci tak, abych se za ni nemusel stydět.

Chtěl jsem skončit s filmem. Ne s hraním. Byl jsem v životní fázi, kdy jsem si řekl, že zůstanu jen u divadla. Důvod není podstatný. Něco je špunt, něco grunt. A divadlo mě nikdy nezklamalo. Neobrátilo se ke mně zády. Dělám ho celý život, je to moje srdcovka.
Ve filmu často hraješ to, co jsi nechtěl. Nebo jen mohl. Ten svět je tvrdý. A pak přišel Matěj Chlupáček s rolí v „Dcera národa“. Najednou jsem viděl, že není konec. Že i mladí mi umí dát šanci. Krásná role, jedinečný seriál. Mladý tým, jiná energie, jiná muzika, jiný pohled. A já si řekl: „Jo, tohle má smysl.“ 
I v šedesáti se mám co učit.

Celá ta expedice. Ty výšky, ten svět tam nahoře, ti lidé. Ti, co nám nosí zavazadla. Místa, kde není dřevo, suší se jačí lejna a topí se jen tam, kde se jí. A přesto se ti lidi pořád smějou. Jsou klidní, čistí.
Celých čtrnáct dní v těch výškách jsem si opakoval, jakou mám obrovskou výsadu. Žít tady, se ženou, v bezpečí, v luxusu, o kterém se tam nikomu ani nesní.  Ale když se dnes někoho na ulici zeptáš, jestli si to uvědomuje, jen si zaťuká na čelo. A přitom právě to je to nejvíc.

Nikdy. Spíš to bylo naopak. Ony zneužívaly mě. Já jsem ženy vždycky miloval. To bylo moje gró. Ne že bych si říkal: „Hele, jsem slavnej, tak mám nárok.“ Holkám jsem se spíš kořil. A možná právě proto mě měly rády.

To je otázka věku. V jednu chvíli jsem to už nedával a musel jsem jít k psychiatrovi. Došlo mi, že nesmíš být jen tou rolí. Musíš v ní pořád vidět sebe. Jinak tě to semele. Dnes, když jsem starší, už se dokážu vrátit domů a být to zase já. Dřív jsem v tom zůstával i 2 dny. Pokaždé jdu na jeviště na hranu – jinak to neumím.

Když večer sedím s Adélou, otevřeme si Plzeň a ona mi vypráví, jaký měla den. Nepotřebuje otázky, jen mluví. Ona má po celém dni, já taky. A já vím, že jsem doma, v bezpečí, s milovanou ženou. To je chvíle, kdy opravdu vypínám.