ještě jsme neskončili

Dětské sny mají jednu zvláštní vlastnost – nezmizí. Čím jsme starší, tím víc chceme některé z nich dohnat. My v téhle partě jsme na tom stejně. Dali jsme dohromady skupinu a vyrazili. Bez batohu plných peněz, ale s chutí vidět kus světa. Himaláje nepočítají roky ani úspory.

A tak pořád valíme tu svou kuličku. Stejně urputně jako chrobáci, s úsměvem a očima dokořán.

A tak pořád valíme tu svou kuličku. Stejně urputně jako chrobáci,
s úsměvem a očima dokořán.

POČÁTEK VÝPRAVY

Na jedné Ski Alpi akci s námi šel Honza Trávníček, kluk z Plzně jako já,  a povídá: „Ty, nechceš s námi někdy do těch Himálají?“  Bylo to tak mimo můj vesmír, až to člověka chytlo.

Řekl: „Pojď, zvu tě.“ Tak jsem složil partu, jeli jsme na ledovec a bylo jasno.
Od té doby to jede.

rakousko

3,277 N.M.

SRPEN 24

Brandenbuger haus

Mohl bych vyprávět, co všechno jsme tam slezli a vylezli, ale nejvíc mi utkvěla v hlavě cesta k chatě. Osm set výškových metrů, všechno na zádech – skoby, výbava, duše v nohách. Pak přišel zlom: ledovec ustoupil, chata ční vysoko na skále. „Tam už prostě nevylezu,“ opakoval jsem si.

•

Ale vylezl. A nahoře? Borec s langošem v jedné ruce a studeným pivem v druhé. V tu chvíli to byl vrchol štěstí. Jasně, naučil jsem se tam základy, co musíš znát, když chceš lézt vysoko, ale ten langoš a pivo si pamatuju nejvíc.

Tohle byl první test. Nešlo o kondici, ale o to, jak šlapeme spolu. Co vydržíme, jak se chováme pod tlakem, a jestli si fakt troufneme na velké himálajské sny.  Brandenburger Haus nás prověřil do posledního detailu.

Nepál

6,119 N.M.

listopad 24

Gokyo TREK & Lobuche East

Gokyo TREK

& Lobuche East

Gokyo Lake. Jezero ve výšce srovnatelné s Mont Blancem. Patří mezi nejkrásnější trasy, které Honza Trávníček v Nepálu nabízí, a proto jsme se rozhodli právě s ní začít. On ji zná dokonale, my ji šli poprvé.

•

Vyšlo počasí a z vrcholu Gokyo Ri jsme viděli celý ústřední Himálaj. A když slunce zapadalo, zůstal na obzoru zářící žlutý diamant. Vrchol Everestu. Viděl jsem to na vlastní oči a říkal si: „Kdybych už nikdy nic dalšího nezažil, tohle mi stačí.“

No, cestou dolů jsem zlomil hůlky, čelovku jsem tehdy ještě moc nezvládal a síly docházely. Po 58 letech snění o Himálaji jsem musel těsně před cílem zastavit. Nechtěl jsem zdržovat ostatní... A právě proto jsme se rozhodli pro druhou klapku.

na rovinu

Sedli jsme si ke kafi a bez servítek povídali.
O projektu „Ještě jsme neskončili“, o lásce ke kávě, o tom, proč mě baví ráno vstávat, o ženách, pokoře, ale i věcech, který nejsou vždycky jednoduchý. Třicet minut bez filtru. Na rovinu.