Bez debat nejtěžší role mojí kariéry. Chtěl jsem dva měsíce a někoho, kdo mě naučí chovat se jako žena. Jenže to nevyšlo. A tak jsem při první klapce začal zjišťovat, že všechno, co jsem si o ženskosti myslel, byla úplná blbost.

Dlouho mi lidi říkali „Kouba“. Drželo se to i po jiných rolích. Až Hrouzek to úplně zlomil. Od té doby už mi nikdo jinak neřekne. Tři série, uzavřeno, hotovo. 
Měl být ještě film, ale neklaplo to. Nedohodli se. Kreténi. Co na to říct.

Jedna z nejdůležitějších spoluprací. Karel Smyczek si mě všiml už v Třetím patře, a tenhle film na naši společnou práci volně navázal. Stejně tak kameraman Jaroslav Brabec, který se později stal mým blízkým přítelem a častým kolegou. V té době to byla dost odvážná věc, natáčet takový film. To bylo trochu o hubu.

Bylo mi tehdy málo a nevnímal jsem to jako opravdovou roli. Navíc se natáčelo za doby komárů, takže jsem čekal, že z toho vyleze pěkná blbost. Překvapivě to bylo fajn. Apolitické, dobrodružné, a hlavně: dva a půl měsíce jsme si hráli na vojáky. A z téhle klukoviny vznikl film, který funguje dodnes. Skoro bych řekl, že až zázrak.

Poprvé jsem se ocitl po boku lidí, kteří později formovali podobu českého filmu. Anna, Stáňa, Jirka. A právě s Jirkou Macháčkem přišel moment, kdy jsem si uvědomil, že se dostávám do úplně jiné ligy. Obrovská příležitost hned na začátku.

Točilo se dlouho do noci a žilo naplno. Polovinu natáčení mám spíš v mlze než v paměti. Byl jsem v projektu, kde hlavní tah měli dva mladí kluci. O to víc si cením, že jsem u toho mohl být. Z tohoto filmu se stal fenomén. Známé songy, statisíce diváků. A z těch dvou kluků? Dnes výjimeční lidi.

Film, který pro mě znamenal zlom. Poprvé jsem se připravoval jako herci v zahraničí. Každý z nás strávil dva dny uvnitř komunity, o které ten příběh je. Bez prášků, bez jídla, 
bez spánku. Byla to jedna z příležitostí, kdy jsem mohl využít to, co mám nejraději, 
tedy divadelní herectví.

První spolupráce s režisérem Davidem Ondříčkem. Chtěl po mně, abych mluvil ostravsky. Připadala mi ta představa asi jako mluvit plynule čínsky. Pamatuju si, jak jsme dotočili jednu scénu, David přišel, podíval se na mě a povídá: „Tak jo, budeš to hrát takhle.“ Až v tu chvíli mi došlo, že jsem byl pořád na castingu. Jen už naostro.

Po třech sériích Lajny jsme s Petrem Kolečkem a ostravským chacharem Láďou Skórkou věděli, co od sebe čekat. A přesto nás to pořád bavilo. Jejich humor jsem se musel naučit číst, ale stálo to za to. Na plac jsem pak nejezdil do práce. 
Jezdil jsem mezi svoje. A těšil jsem se.

Tři měsíce, třikrát za sebou v Brně. Už to samo o sobě je „crazy“. Ale s Jirkou Strachem, se kterým jsme si sedli nejen pracovně, to šlo úplně jinak. Na plac se jelo s tím, že si
po práci dáme pivo a pokecáme. A k tomu TOP kriminálka, u které jsem měl štěstí být.

Vyústění z natáčení s Kolečkem a Skórkou, kdy přišel covid a  zrodil se další projekt. 
Já u toho samozřejmě nechyběl. Díky tomu jsem poznal kluky z divadla Mír. 
A taky poprvé zažil, jaké to je, hrát sám sebe.

Režie Suchánek, Skórka znovu u toho. Vlastně návrat ke kořenům. 
Byla to spíš tragikomedie. Bordel, smích, průšvihy. Pak jsme se na pár let ztratili. 
A teď? On jako režisér, já jako herec. Tentokrát už s klapkou.